jak to probíhá?
Každá konstelace je jedinečná a předem člověk nikdy netuší, co se ukáže a jak bude konstelace probíhat. Přesto je možné její průběh aspoň přibližně a obecně popsat.
Klient nejprve krátce vysvětlí svůj problém (formuluje zakázku) a konstelář mu navrhne, za koho si má klient ze skupiny vybírat zástupce (každému zástupci je přiřazena konkrétní role – klient si například vybere ze skupiny osoby, které budou reprezentovat jeho otce, matku, bratra, jeho samého apod.) Klient, který staví svou konstelaci, nevybírá zástupce nijak rozumově ani na základě žádných předem daných kritérií – prostě se nechává vést intuicí či okamžikem konstelace.
Vybraní zástupci se poté postaví do prostoru a klient s nimi začne stavět úvodní obraz konstelace. Jemně je uchopí j za ramena a postaví je tam, kde cítí, že je v prostoru jejich místo. I to se děje bez racionálních kriterií – čistě intuitivně. Jakmile stojí všichni zástupci na zvolených místech, klient se posadí a sleduje svou konstelaci společně s konstelářem. Zástupci jsou pak konstelářem dotazováni, jak se v dané chvíli a postavení cítí. V této fázi konstelace klient získává informace o struktuře svého vnitřního obrazu systému (např. rodiny). Potom jsou zástupci vybízeni, aby se v prostoru pohybovali podle toho, jak se cítí a kam jsou silami v konstelaci přitahováni.
Zvláštností konstelací je, že jakmile jsou vybraní zástupci, reprezentující osoby z klientova systému, postaveni do konstelace, mají podobné pocity jako ti, které zastupují. A to i přesto, že o nich vlastně nic nevědí. Tato skutečnost působí napoprvé trochu neuvěřitelně a před účastí na konstalaci je vesměs přijímána se skepsí. To ovšem nevadí, zdravou skepsi si na první konstelaci klidně uchovejte, konstelace budou dobře fungovat i tak.
Přemísťováním zástupců, hledáním jejich vhodného postavení, doplňováním informací z klientova života a nenásilně řízenou slovní interakcí (užitím konstelačních vět) se konstelace postupně proměňuje směrem k harmonickému uspořádání. Úvodní obraz systému se promění v předobraz rozřešení. Ke konci konstelace se může klient postavit na místo svého zástupce, na celou konstelaci se podíval „zevnitř“ a fixovat si obraz „správného“ uspořádání svého systému. Právě přijetí tohoto obrazu má pro klienta hlavní osvobozující účinek.
Konstelace končí tím, že zástupci vystupují ze svých rolí, což realizují malým rituálem (udělají například úkrok ven z role). Po skončení konstelace je vhodné nechat ji působit a vyhnout se spekulování o ní, racionálnímu rozboru či snaze o pochopení.
Klient nejprve krátce vysvětlí svůj problém (formuluje zakázku) a konstelář mu navrhne, za koho si má klient ze skupiny vybírat zástupce (každému zástupci je přiřazena konkrétní role – klient si například vybere ze skupiny osoby, které budou reprezentovat jeho otce, matku, bratra, jeho samého apod.) Klient, který staví svou konstelaci, nevybírá zástupce nijak rozumově ani na základě žádných předem daných kritérií – prostě se nechává vést intuicí či okamžikem konstelace.
Vybraní zástupci se poté postaví do prostoru a klient s nimi začne stavět úvodní obraz konstelace. Jemně je uchopí j za ramena a postaví je tam, kde cítí, že je v prostoru jejich místo. I to se děje bez racionálních kriterií – čistě intuitivně. Jakmile stojí všichni zástupci na zvolených místech, klient se posadí a sleduje svou konstelaci společně s konstelářem. Zástupci jsou pak konstelářem dotazováni, jak se v dané chvíli a postavení cítí. V této fázi konstelace klient získává informace o struktuře svého vnitřního obrazu systému (např. rodiny). Potom jsou zástupci vybízeni, aby se v prostoru pohybovali podle toho, jak se cítí a kam jsou silami v konstelaci přitahováni.
Zvláštností konstelací je, že jakmile jsou vybraní zástupci, reprezentující osoby z klientova systému, postaveni do konstelace, mají podobné pocity jako ti, které zastupují. A to i přesto, že o nich vlastně nic nevědí. Tato skutečnost působí napoprvé trochu neuvěřitelně a před účastí na konstalaci je vesměs přijímána se skepsí. To ovšem nevadí, zdravou skepsi si na první konstelaci klidně uchovejte, konstelace budou dobře fungovat i tak.
Přemísťováním zástupců, hledáním jejich vhodného postavení, doplňováním informací z klientova života a nenásilně řízenou slovní interakcí (užitím konstelačních vět) se konstelace postupně proměňuje směrem k harmonickému uspořádání. Úvodní obraz systému se promění v předobraz rozřešení. Ke konci konstelace se může klient postavit na místo svého zástupce, na celou konstelaci se podíval „zevnitř“ a fixovat si obraz „správného“ uspořádání svého systému. Právě přijetí tohoto obrazu má pro klienta hlavní osvobozující účinek.
Konstelace končí tím, že zástupci vystupují ze svých rolí, což realizují malým rituálem (udělají například úkrok ven z role). Po skončení konstelace je vhodné nechat ji působit a vyhnout se spekulování o ní, racionálnímu rozboru či snaze o pochopení.
home / úvod